Půlnoční slunce. Lofoty 2024

Půlnoční Slunce

Byl to ten typ noci, která se nehodí k přikrytí tmy, ale k zahalení světa do tajemného, rudého závoje. Stála jsem na okraji světa, kde se země setkává s mořem, a kde se den s nocí proplétají do nekonečného tance světla. Půlnoční slunce, to kouzelné a nekonečně trpělivé slunce, viselo těsně nad obzorem jako prskavka, která odmítá zhasnout. Na okamžik jsem si nebyla jistá, zda jsem vzhůru, nebo zda jsem sklouzla do snu, který nemá konce.

Pláž přede mnou se táhla do dálky, osvětlená tím zvláštním, měkkým světlem. Písek byl mokrý po nedávném odlivu, a každé zrnko odráželo sluneční paprsky jako malá, rudá hvězda. Moje boty se zlehka bořily do země, jak jsem kráčela podél mořského břehu, cítíc chlad vody, která se líně převalovala tam a zpět.

V dáli, přes zátoky a fjordy, jsem viděla siluety hor, které se tyčily jako obři, strážci tohoto kraje. Nad nimi se vznášely mraky, dlouhé a roztáhlé, jako by je někdo rukou protáhl přes oblohu. Byly to líné mraky, které se nechtěly nikam hnát, jako by měly dost času na to, aby prozkoumaly každý kousek nebe.

Slunce se dál vznášelo nízko nad obzorem, jeho světlo bylo stále teplé, ale nepalčivé. Bylo to světlo, které nepatří ani dni, ani noci, ale něčemu mezi tím – světlo, které existuje pouze tady, na konci světa, daleko za polárním kruhem. Moje tvář byla osvětlena tím rudým světlem, které odráželo barvu západu, ale nebyl to západ. Byl to úsvit, který nepřišel, noc, která se rozhodla nezmizet.

Na okamžik jsem se zastavila a obrátila pohled k moři. Voda byla klidná, téměř zrcadlová, a odrážela oblohu nad sebou. Mosty, které spojovaly desítky malých ostrůvků v dálce, byly jako tenké nitky, které tkaly tento kouzelný svět dohromady. Bylo ticho. Bezvětří. Jen já a to nekonečné, nekončící světlo.

Ten okamžik byl jako pamětní mince, kterou jsem uchopila do rukou a uschovala hluboko v sobě. Cítila jsem, jak se do mě vtiskuje, jak se stává součástí mého příběhu, který budu nosit s sebou navždy. Možná se vrátím zpět, možná to bude jen vzpomínka, ale vím, že tento obraz ve mně zůstane. Půlnoční slunce. To není pohádka, není to sen. Je to skutečnost, kterou jsem měla to štěstí potkat na své cestě.